Právě vychází: Krušnohorské osudy II

Chaloupky. Jedno z nejkrásnějších míst Krušných hor. V každém ročním období má toto údolí, jehož středem se jako had vine říčka Rolava na svém horním toku, neopakovatelné kouzlo. V létě, když stojí slunce vysoko nad obzorem, odráží se od hladiny řeky a kolem je slyšet, jak příroda oddechuje. Na podzim, když si musíte přitáhnout límec ke krku, se údolím honí ledový vítr a vše okolo je zbarveno odstíny žluté a červené. V zimě, kdy na vás dýchne doslova boží klid a celá krajina odpočívá pod vrstvou sněhu. I na jaře, které je krásné všude, ale tady obzvlášť.

Ve středu tohoto údolí, které spojuje Přebuz a Nové Hamry, ležela kdysi ves Neuhaus, česky mnohem později pojmenovaná Chaloupky. Dnes po ní bohužel není ani památky, jen základy několika domů, zbytky sklepení či umělý schod na toku Rolavy připomenou, že tady kdysi žili lidé. Původní název vesnice byl pravděpodobně odvozen od prvního domu, který zde byl postaven. Jednalo se o hornickou kovárnu, která byla označována jako „neues Haus“, tedy nový dům. Tato kovárna stávala nejspíš ve svahu nad pravým břehem říčky Rolavy poblíž někdejších cínových dolů.

Ať už to bylo se vznikem prvního domu v údolí jakkoli, jisté je jedno – stejně jako všude okolo, i do Chaloupek se první lidé dostali proto, aby zde dobývali rudy, na které byly zdejší hory bohaté. Že je na ně bohatá také řeka Rolava – konkrétně na cínovec –, věděli prospektoři již ve 14. století. V místech, dnes známých jako Chaloupecké údolí, se však lidé trvale usadili až mnohem později. První prokazatelný záznam o vsi Neuhaus pochází z roku 1684 a byl nalezen v matriční knize nedalekého Jelení (Hirschenstand). V té době již v okolních obcích Jelení, Přebuz nebo Rolava probíhá intenzivní těžba a rýžování cínovce, který se pro zdejší region stal na desítky a stovky let zdrojem obživy.

Důvodem, proč se v Chaloupkách usadili lidé později než na jiných místech v okolí, může být fakt, že zdejší naleziště cínovce byla o poznání méně výnosná než ta v Jelení, Rolavě či v okolí Přebuze. V Chaloupkách se rýžoviště cínovce nacházela především podél toku potoka Tanelbach (Jeleního potoka), ale zvláště kolem potoka Kellerbach, jižně od cesty do Rudného. Zde se dochovaly i pozůstatky po těžbě v podobě zasypaných vchodů do několika krátkých štol, ale zvláště tu lze dodnes pozorovat zbytky Rudenského vodního příkopu, jedinečného vodního díla z poloviny 16. století, které svádělo vodu z Rolavy západně od Chaloupek až k dolům a rudním úpravnám v Rudném. S více než třinácti kilometry délky je tento vodní příkop nejdelším důlním přivaděčem v českém Krušnohoří, svou délkou dokonce předčí i daleko známější Blatenský vodní příkop. Kromě cínovce se zdejší horníci pokoušeli také o těžbu manganové rudy, ani v tomto případě však nešlo o nikterak významné pokusy.

Přestože hornictví se v Chaloupkách nikdy nestalo dominantním zdrojem obživy, život už odtud nezmizel. Lidé si zdejší kraj zamilovali, měli vztah k půdě i okolní přírodě, a proto zůstali. Mnozí z nich beztak nevěděli, kam jinam by šli. Zde se narodili, tady byli doma. V 18. století nebyla vesnice nijak velká, všehovšudy stálo na obou březích řeky Rolavy okolo pětadvaceti domů. Vesnice patřila chvíli pod nejdecké panství, pak zase přináležela pod nedalekou Rolavu nebo město Přebuz. Zkrátka každou chvíli jinak. Teprve na konci 18. století, s rozvojem řemesel, jako bylo například krajkářství, začal počet domů i obyvatel stoupat. A v roce 1901 se Chaloupky staly konečně samostatnou obcí.

Při dnešním pohledu do malebného, ale liduprázdného údolí se zdá až neuvěřitelné, že v té době stálo v dnes opuštěné krajině 88 domů, žilo tu 565 obyvatel, byla tu pila, škola nebo třeba také pět hostinců, obuvník, truhlář a další řemeslníci. Zkrátka vesnice plná života, kterou od konce 20. let dokonce projížděl linkový autobus z Přebuze do Nových Hamrů. Přesto ani v této době nedosáhly Chaloupky prosperity okolních obcí. Jedním z důvodů byla také pozdní elektrifikace údolí. Zatímco okolní obce byly již touto vymožeností doby dávno vybavené, do Chaloupek byla elektřina zavedena až v roce 1931. A to už zdejší kraj začínal mít jiné, daleko vážnější starosti.

V období mezi oběma světovými válkami docházela většina obyvatel Chaloupek za prací do nejdeckých železáren a přádelen, menší část pak do okolních cínových dolů, především těch u Přebuze. V samotné obci působila do konce první světové války pletárna nití a také pila, zvaná Leopoldova. Tyto dva podniky však zaměstnávaly jen zlomek zdejších obyvatel. Mnoho lidí se zde také živilo domácími rukodělnými řemesly – paličkovaly se krajky, vyráběly perleťové knoflíky, šily kožené rukavice.

Život obce skončil po druhé světové válce. Definitivně a smutně. První část zdejších obyvatel odešla „dobrovolně“ v roce 1945, zbytek byl odsunut o rok později. Jediný objekt, který přežil, byla Leopoldova parní pila. Ta dostala svého národního správce a nadále fungovala. O to nepochopitelnější bylo rozhodnutí úředních orgánů, které činnost pily v roce 1947 direktivně ukončily. Snad proto, aby pracovníci pily nebyli svědky toho, jak se zdejší prázdné domy plundrují, rozkrádají a postupně se bortí. Nad některými kroky tehdejších soudruhů zůstává do dnešních dní rozum stát.

Dnes, jak již bylo řečeno, zůstala jen mocná a čarovná příroda. Údolí se stalo oblíbeným místem turistů ve všech ročních obdobích. Jeho středem vede cesta pro pěší, protíná je Krušnohorská magistrála, v létě využívaná cyklisty a v zimě běžkaři. Je to panenský kousek přírody. Přitom je to odtud všude kousek. Za kopcem Jelení, z druhé strany Rudné a Vysoká Pec. Na jedné straně údolí vás cesta zavede na Přebuz, budete-li mít cestu na opačnou stranu, neminete Nové Hamry. Zdálo by se tedy vše zalité sluncem, ale není.

Nad chaloupeckým údolím totiž jako Damoklův meč visí hrozba stavby vodního díla. Dnes není tak intenzivní a bezprostřední jako v minulosti. V 80. letech minulého století byl již dokonce hotový projekt a plán výstavby přehrady na pitnou vodu. Zatopeno mělo být celé údolí, k tomu vytyčeno ochranné pásmo. V roce 2011 vznikl tzv. Generel území chráněných pro akumulaci povrchových vod. Tento seznam byl v roce 2020 doplněn o dalších jednatřicet míst a schválen vládou. Světe, div se, chaloupecké údolí na tomto seznamu figuruje. A i když všichni zainteresovaní uklidňují, že to ještě nic neznamená, chce se říct známé heslo – známe svoje lidi! Nezbývá tedy než doufat, že si toto unikátní místo, které je němým svědkem dob minulých, uchová svůj jedinečný genius loci i pro budoucí generace.

zdroj: TZ